Jak jsme "plavali" a "plaveme"
Všichni dobře víte, že jsme se na mnoho týdnů ocitli v nečekané a dosud neprožité situaci, kterou zavinila celý svět ochromující pandemie.
Jedním z mnoha opatření, která měla zabrzdit nekontrolovatelné šíření nemoci, bylo dočasné uzavření všech typů škol. Tedy i té naší. Ze dne na den jsme byli „hozeni do vody“ s povelem: Plavejte!!! Plaváním bylo myšleno zajištění výuky na dálku. Jak ale „plavat“, když nikdo nikdy podobný vývoj nepředpokládal a my tudíž nejsme na tento „plavecký styl“ trénovaní? A navíc ve škole všem a v soukromí většině z nás chybí základní technické zázemí, které by online výuku umožňovalo. Přesto jsme nesložili ruce do klína. Po celou dobu nuceného přerušení prezenčního vzdělávání jsme byli v kontaktu se svými žáky a jejich rodiči. Ano, dělali jsme (každý podle svých možností a představ), co se zvládnout dalo, a netrpělivě očekávali chvíli, kdy se školy znovu otevřou, protože (přiznejme si otevřeně) plnohodnotně vyučovat umělecké obory bez osobního kontaktu je fakt problematické.
A naše dojmy?
-
Výuka "z pokoje u mě doma do pokoje k mému žákovi" neměla kýžený efekt, ale přesto měla jistý pozitivní rozměr. Ač ve velké vzdálenosti, pociťovala jsem určité přiblížení se. Zvuk nástroje byl sice brutální, ale kontakt s dětmi byl velmi srdečný a milý.
-
Hledal jsem cesty, jak učit na dálku. Jenže s touto situací nikdo nepočítal, a tak na obou stranách chybělo kvalitní technické vybavení. I když… Ani to by nenahradilo plnohodnotně kontaktní výuku. Zvuk se deformuje nahráváním, reprodukováním, případně přímým přenosem, a když se máme primárně zabývat právě zvukem, tak to na dálku moc nevychází. A pak… V hudebním oboru se cení hlavně komořina - společné muzicírování. K tomu by všecko mělo směřovat. A právě to na dálku taky moc nejde.
-
V LDO tvoří základ výuky skupinové hry, cvičení a práce na představení. To na dálku realizovat nejde. Proto jsem dětem posílala úkoly, které jim spíš měly zpestřit čas v karanténě a přimět je něco nového se naučit a dozvědět. Plnění zadaných úkolů bylo dobrovolné. Spousta dětí se do nich s vervou pustila a já se při kontrole skvěle bavila.
-
Jednání s rodiči mých žáků bylo různé. Někteří očekávali, že zajistím výuku na dálku v plném rozsahu, u jiných jsem měl pocit, jako by je mé zásahy do jejich denního rodinného režimu obtěžovaly. Někteří na rovinu řekli, že ani oni ani jejich děti tento způsob výuky zvládat nebudou.
-
Distanční výuka sice přinášela luxus být doma, ale byla dost náročná. Jsem ráda, že už mohu učit obvyklým způsobem, tedy prezenčně. Využívala jsem techniku, ale zvukový přenos byl někdy velmi špatný a vzhledem k tomu, že učím hru na housle, kde je nutné přesně ladit, nebylo možné vést žáka k přesné intonaci.
-
Já se těším do práce vždycky. A teď – po dvouměsíční přestávce? Nemohla jsem se dočkat.
-
S distančním studiem a jeho omezeními si moji žáci poradili obstojně. Několik z nich, řekl bych, i hravě a s nadhledem. Vyměňovali jsme si navzájem videa. Já jsem jim posílal úkoly podle toho, jak kdo splnil zadání, dále svoje nahrávky u nových či těžších zadání, popřípadě pro ty, kdo měli zájem, i motivační videa dalších bubeníků. Žáci natáčeli zadaná cvičení a skladby sami nebo jim asistovali jejich rodiče. Pravda, četnost videí se lišila žák od žáka, ale přes neskonalé množství úkolů zadaných ze základních a středních škol si i ti nejvytíženější dali práci poslat alespoň trochu toho svého bubnování.
-
Co mi dva měsíce distančního vyučování daly a co mi vzaly? Daly mi možnost vyzkoušet při výuce nové možnosti komunikace a předávání informací. Poprvé jsem vedla videohovory a žádná velká sláva to není. A ještě tak vyučovat hru na kytaru! No děs… Ale nějak jsme to zvládli. Vyzkoušela jsem si i virtuální třídu, kde jsme si s žáky posílali noty a videonahrávky, a to se mi líbilo. Ale největším přínosem byl vliv na moji psychiku. Výborná prevence proti syndromu vyhoření!!! Po dvou měsících hrbení a křičení do monitoru počítače jsem se těšila do své třídy ve škole jak nikdy v životě. Je pravda, že moje záda kvílejí ještě teď. Bude potřeba začít se cvičením a masážemi. A doufám, že se k distanční výuce nebudeme muset nikdy vracet.
V pondělí 11. 5. 2020 jsme se konečně dočkali. Sice s určitými omezeními, ale dveře většiny našich tříd se otevřely. Těšili jsme se na žáky a těšili jsme se i na to, jak se jim bude ve škole líbit. Hned na začátku nuceného přerušení prezenční výuky jsme totiž vymysleli, jak využít toho, že je škola prázdná, pro vylepšení prostředí. Pro žáky i pro učitele. A také jsme při tom vylepšování přiložili ruce k dílu (viz fotografie). Výsledek nám dělá radost a věříme, že potěšil i všechny naše žáky.
A jak pracujeme teď? Je jasné, že v situaci, ve které se ocitla celá naše země a ve které jsou naše životy ovlivněny celou řadou omezení a nařízení, to nemůže být jiné ani v naší škole. Dezinfikujeme, větráme, nosíme roušky, dbáme na dodržování odstupu a vyučujeme. Výuka je naším stěžejním úkolem. Jenomže ne jediným. V průběhu každého školního roku ji doplňují aktivity, kterými prezentujeme výsledky naši činnosti na veřejnosti. Ve všech oborech jsme se i letos připravovali na řadu koncertů, vystoupení, představení, soutěží… Jenže všechno bylo počínaje 12. březnem zrušeno a pro následující týdny nemáme tušení, zda dojde k tak výraznému posunu, který by dovolil alespoň některé z naplánovaných akcí uskutečnit.
Velmi pravděpodobně dojde pro letošní rok ke změnám v organizaci postupových zkoušek a absolventských vystoupení a zcela určitě se tyto změny budou týkat zkoušek talentových.